ZÁVIST je rodu ženského

Závist… Kdo tvrdí, že nezávidí, nebo někdy nezáviděl, lže. Všichni ji známe. Někdo více, druhý méně. Na internetu ji definují jako jednu z lidských emocí, jenž spočívá v touze po něčem, co má někdo jiný. Smyslem závisti je snaha získat předmět této touhy, či o ten předmět druhého připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Jednou jsem ale dokonce četla, že závist není špatná vlastnost, i přesto, že někdy je odsuzována jako hřích. Mnohem horší, než někomu něco závidět, je něco někomu nepřát. Tak nevím… 1000 lidí, 1000 názorů a pohledů na věc.

Své dnešní zamyšlení jako vždy zkusím vidět z pohledu žen i mužů. Ale už teď vám musím říct, proč zrovna závist a tento článek. Zkrátka jednoduše ho dlužím. Dlužím ho někomu, kdo je mi blízký a koho právě taková závist zahnala až do pocitu beznaděje a neštěstí. Dlužím ho také těm ubožákům, kteří se nestydí a jsou ochotni se snížit k nejnižším činům lidské společnosti. K pomluvám, ponižování a intrikám.

Možná jste sami vycítili, v jakém duchu píši a chci v tom určitě pokračovat. Cílem mého blogu je úsměv, relax a zamyšlení se nad každodenními tématy. Vtipně!!! Tady ale musím pravidla malinko pozměnit. Zamyšlení určitě zůstává, ale úsměv a relax musím nechat na jindy. Ono na závisti ani nic vtipného není. I když … Vidět, jak si někdo uplete bič sám na sebe, to možná za úsměv občas stojí.

Na vlastní oči vidím, a někdy je to až směšně bolestné, jak moc dokáže tato emoce s lidmi zacloumat. Ničí přátelství, hubí důvěru, sžírá duši a likviduje úsměv a snahu. A to nejen těm, kteří závidí, ale také těm, kterým je záviděno. Podle mě je totiž tato vlastnost neuvěřitelně hybnou silou. Vzpomeňte si, když jste chtěli také nové kolo, když ho dostal i Pepíček od vedle. Jak jste záviděli Mařence jedničku tak moc, že jste ji prostě chtěli taky. Jak touha po tom, co má někdo jiný, vás hnala dál a dál. Na tom nic špatného není, ale pokud vás ta touha žene a vy přitom nastavujete úmyslně ubohé překážky jen proto, aby druhý padal a cítil bolest, když vy nedokážete uspět, pak už je zle. A hodně. Přestáváte se štítit.

Jak se projevuje závist u mužů a jak ji zvládají ženy? Jak čelíme těmto pocitům a co jsou zdrženlivé dámy a odvážní pánové schopni ze závisti udělat? Zkusme si objektivně odpovědět.

Jak závidí muži? Všimli jste si toho někdy? Já snad ani ne. Maximálně tak, že si řeknou, jak se vzájemně štvou, možná si to vyříkají ručně a stručně pěstní abecedou před hospodou a jdou od toho. Mnohdy se z nich stanou i kamarádi a nějaká závist je ta tam. Někdy zase může závist, nebo touha po tom, co má někdo jiný, muže natolik vybičovat, že si to prostě vybojuje sám. Sám si na to vydělá. Sám si to koupí. Sám si to vyrobí. Prostě sám. Začne na sobě, nebo na tom, co zrovna chce, usilovně „makat“ a dřív nebo později to třeba i získá. Muži totiž díky tomu, že často nedokáží projevovat svoje emoce, tak neumí tolik ani závidět. Což je v tomto případě určitě dobře. Neumět mluvit o svých radostech a bolestech je někdy i ku prospěchu.

A my? Ženy? My jsme mnohem vytrvalejší. Jak v době, po kterou dokážeme závidět, tak v její intenzitě a hlavně projevech. Jak jsme slabé, tak v tomto na nás muži teda zdaleka nemají. Pomlouváme se, intrikujeme, s úsměvem si do očí lichotíme a doopravdy si myslíme něco jiného, a vůbec se nebojíme toho, že můžeme i někomu zničit život. Vždyť to je přeci podstata závisti. Mít to, co má TEN DRUHÝ, a ještě ho dostat daleko za sebe, aby se nedej bože rychle zmátožil, dohnal nás, a nebo se dostal zase přede nás. To přece nemůžeme připustit.

Tímto článkem nechci říct to, že muži nikdy nezáviděli a že ženy nedokáží nic jiného. Samozřejmě ani tohle nelze paušalizovat. Jako jsou mezi ženami takové, které se snaží netěžit ze slz někoho jiného, tak znám i muže, kteří dokáží kvůli závisti tak „skvěle“ intrikovat, že by mohli brát spoustu žen do „učení“.

Často říkám rodičům, že mě asi špatně vychovali. Že tohle myšlení nechápu. Nesnažím se tu, prosím vás, tvrdit, že jsem nikdy nezáviděla. To proboha ne! Ale já si jen myslím, že každý má přeci to, na kolik se sám snaží. Když něco chci nebo bych ráda v něčem byla úspěšná, proč to nezkusit tvrdou prací a pílí? I přesto, že jsme v České republice, tak zadarmo nikdo nic nedostane. A profitovat na bolesti a ponížení druhých se mi zdá jako hodně velká ubohost. Tohle podle mě není zrovna vhodná cesta k budování kariéry. Nemyslíte?