Ze životanás všech

Vzhůru k "nížkám"

Publikováno 01.08.2016 v 09:53 v kategorii O autorce, přečteno: 128x

V článku Hop nebo trop jsem se „pochlubila“ tím, jak skvělé a hodné jsem měla děti, které mi odmaturovaly (a nebo se chystají). Každopádně šlo o to, že se rozhodly mi dát dárek. Zážitek. A zážitek to bezesporu byl. Padákem neskáču dennodenně a přiznám se, že v nejbližší době to nehodlám opakovat :-D.

V sobotu 30. 8. , přesně v polovině prázdnin, jsem se na druhý pokus (po druhé kvůli počasí) odhodlala a rozhodla se skočit. Řeknu vám, že rozhodnutí to nebylo těžké. Ono totiž člověku až do poslední chvíle nedochází, o co přesně jde. Teoreticky to můžete studovat, jak chcete. Realita je absolutně jiná. Hlavně pro ty, co se bojí výšek. A mezi tyto tvory já bohužel patřím.

Když jsem dorazila v sobotu na místo, stále s úsměvem (i když už byl podstatně menší a podstatně křečovitější :-D) jsem se pozdravila s tandempiloty a kameramany a čekala na výzvu ke strojení. „Suchou“ přípravu (proškolení na zemi) už jsem měla za sebou z prvního pokusu, ale s novým parťákem to probíhalo znovu. To všechno ale ještě pořád není nic :-D v porovnání s tím, co se děje potom.

Ve chvíli, kdy se z repráku ozvalo „odchod k letadlu“, veškerá sranda skončila. Zařadíte se vedle tandempilota a začínáte mu na 300% věřit. Možná na 400% :-D. Cesta letadlem do výšky 3000 metrů taky ještě ujde. Když si odmyslíte, jak je to vysoko, že máte strachy křeče v rukách (já teda měla šílené), že se nemusí otevřít padák, že už to těžko jde vzít zpátky, protože už jste pevně připoutáni k tomu, co má váš život v rukách, dá se to rozdýchat.

Kdy mě ale opravdu opustil dech, byla chvíle, kdy jsem dostala pokyn k zavěšení. Ruce na popruhy, hlava na rameno tandempilota, prohnout se co nejvíc na něho a zakopnout nohy dozadu. Jo a já si tam ještě přidala jeden úkon. Zavřít oči! Nedokázala jsem se dívat z výšky 3 km dolů na zem a s úsměvem skočit. Natož palec hore na kameru a užít si to, jak mi řekl Tomáš těsně před tím, než ten krok udělal za nás oba. Nebudete mi možná věřit, ale ve chvíli, kdy skočil, jsem křičela jak šílená. Sama sebe jsem nikdy neslyšela tak řvát. To byla jediná reakce, na kterou jsem se v rychlosti 200km/hod zmohla. Když se mi po několika vteřinách podařilo přemluvit samu sebe, abych otevřela oči, jediné, co mi proletělo hlavou, bylo: „Doprd..., to je krása!“ Omlouvám se, ale na slovník v té chvíli vůbec nemyslíte :-D. Když k nám sletěl Majk (můj kameraman), vzpomněla jsem si, že mi na zemi říkal: „Zapomeň na všechno, co jsi teď slyšela. Na úkony, chování, na nic. Důležitý je vypadat dobře na kameru:-D.“ Tak jsem zmobilizovala zbytek sil, zvedla palce nahoru, pokusila se o něco jako úsměv, nechala se u toho natočit a prožívala mrtvolný strach dál.

Padák se otevřel, my zpomalili a pak už jen plachtili a já pořád zírala. Poslechla jsem Tomovi pokyny, srovnala popruhy do sedu, uchopila řízení padáku a zkusila si to sama. Neskutečný! Skoro by se dalo říct, že na tom nic není :-D. Ale je. Věřte mi!

Přistání bylo hladké, a když jsme dosedli, já se jen převalila vedle „tandema“ a zůstala ležet v trávě. Nohy se mi tak strašně třásly, že by mě neunesly. Vlastně… Třásla jsem se úplně celá :-D.

A moje první reakce na to, co jsem prožila? Nikdy jsem se tak strašně nebála a zároveň nezažívala něco tak krásnýho a úžasnýho. Když to teď píšu, zase to cítím. Strach. Nadšení. Úžas. Radost. Křeč :-D…. Ještě jsem to úplně nevstřebala, i když už je to dva dny. Na tuhle pecku potřebuje i šílenec jako já dýl času. Každopádně moc děkuju, děti moje. Na tohle fakt nikdy nezapomenu ;-). Doslova jsem přeskočila svůj strach.

PS: Nebojte se, že by vám třeba bylo špatně nebo něco podobného. V té rychlosti na to nestihnete ani myslet, natož to udělat :-D.

A na závěr :

Rada číslo 1 - Nikdy nikomu neříkejte, z čeho máte strach. Já zmínila, že se bojím výšek a jak to dopadlo. Ode dneška už se bojím jenom bot, kabelek a nakupování :-D.

Rada číslo 2 - Darovat někomu zážitek je naprosto šílený, ale opravdu nezapomenutelný dárek. Pokud chcete, aby na vás někdo nezapomněl (buď s povděkem, a nebo vás do smrti nenáviděl), tak do toho! Bude na vás myslet navždy :-D.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?