Taky jenom člověk

Jednou z těchto potřeb je pracovat. Mít povolání, obživu, svůj cíl. Učitelská profese, stejně jako stovky jiných, vyžaduje dennodenní potkávání se se spoustou lidí. Pro nás – kantory – to jsou především žáci, jejich rodiče, kolegové.

Učitelování s sebou navíc nese ale i jistotu, že vždycky někoho, někdy, někde potkáte. A nemám teď na mysli školní budovu :-D. Všem se nám někdy stalo, že jsme potkali svého učitele třeba v obchodě. Nenápadné otáčení a šeptání žáků směrem k rodičům, že támhle to je naše matikářka, a jejich ještě „méně“ nápadné otáčky, že teď zrovna tímto směrem něco vyhlíží, je prostě vtipné. Někteří i dost nenápadně ukážou prstem ihned potom, co zděšením zavřou pusu a přestanou údivem koukat. A netvrďte mi, že to nikdo nezná :-D!.

Věřte nebo ne, ale jsme naprosto obyčejní lidé žijící obyčejné životy jako kdokoli z vás. Tak si někdy říkám, proč v převážné většině setkání mimo školní prostředí jsou na nás vrhány pohledy srovnatelné se setkáním mimozemské bytosti a nebo mluvícím poníkem s duhovou hřívou?

Chodíme do obchodů. Ač je to k nevíře, lednice se nám neplní sama od sebe.

Rádi si doma oblečeme tepláky, nenamalujeme se a jdeme vynést koš.

Setkáváme se s přáteli. Máme je. Stále je i spousta těch, pro něž nejsme jen ti, co nedokážou víc, než rozdávat pětky, vytvářet žaludeční vředy, nesmyslně prudit s domácími úkoly a znepříjemňovat život. Dokážeme se bavit. Rádi vyrážíme „ven“. Nemusíme přece pouze sedět doma, nebo někde zavření s obavou, že na nás bude někdo ukazovat prstem.

Smějeme se. Vtipkujeme. Nadáváme. Pláčeme.

Nejsme roboti a jako kdokoli jiný občas nemáme svůj den, nebo se nám něco nepodaří.

Děláme chyby, ale děláme i spoustu užitečných věcí, které jsou občas úmyslně přehlíženy.

Nechybí nám tolerance, pochopení a snaha pomoci. Jinak bychom „tohle“ dělat nemohli. To mi věřte!

Proto vás prosím! Zkuste i vy projevit trochu více tolerance a pochopení, když nás vidíte. Jsme opravdu taky jenom lidé ;-).