Ze životanás všech

Slova nejsou jenom slova

Publikováno 21.12.2015 v 08:00 v kategorii Ze života, přečteno: 120x

Řeči se mluví a voda teče… Mám ráda lidová moudra a pořekadla. Ale zkusili jste někdy nad těmi větami přemýšlet? Co znamenají? A chtějí nám vůbec něco říct? Určitě chtějí. Každá věta a každičké slovo má svůj význam. Všichni si můžeme vzít z obsahu vět to, co potřebujeme. Nejvíce nad vším přemýšlíme teď. V době, kdy do začátku dalšího roku zbývá už jen pár dní.

Já osobně hodně přemýšlím nad tím, co mi kdo řekne nebo napíše. Někdy možná až moc :-D. A nejen na přelomu roku. Vlastně asi pořád. Pak se není čemu divit, že mám v hlavě nekončící myšlenkové závody. Nepochybuju, že pokud si dá dotyčný práci a věnuje čas tomu, že mi chce něco sdělit, stojí to alespoň za zamyšlení. Ano, jsou věty, které přečtu a po chvilince mažu z paměti, to nepopírám, ale na druhou stranu je spousta těch, které ve mně zanechají dojem.

Víte, překvapuje mě, že slova, v podstatě pouze změť písmen, která jsou různě seskládaná, mohou mít tak neuvěřitelnou sílu. Slovem pohladíte a stejně tak poraníte. V obojím případě to zasáhne vaši duši.

Nikdo nechceme slyšet nadávky a urážky. Zkrátka nic, co nás zraňuje. Přesto se tak děje a musíme to vstřebat. Naopak potřebujeme slyšet, že jsme potřební, má nás někdo rád a naše práce, naše jednání, ale i my samotní jsme důležití. A mnohdy to nepotřebujeme jen slyšet, nebo číst. Potřebujeme to cítit. Poznat, že nejsme zbyteční.

Pokud je někdo „cíťa“ jako já, naprosto přesně chápe, co mám na mysli. Jakmile mám den, dokáže mě rozplakat i reklama v rádiu. Není problém, aby mi kápla slza i při SMS. Pokud je dojemná, proč ne? Raději nebudu popisovat to, jak jsem brečela na plese mých dětí :-D. Ano. Mých. Já totiž děti, se kterými žiju 4 roky jejich radosti i bolesti, považuju tak trochu za své (nezlobte se rodičové :-D). A když slyším: „Teto, já tě mám moc rád.“ To jsem schopná fňukat jako malá i na ulici plné lidí (holt nejsem železná lady, i když bych někdy mooc ráda).

Dojímá mě spousta věcí, ale to poslední, co mi opravdu vehnalo slzy dojetí do očí, bylo poděkování. Poděkování za trpělivost a za to, že jsem přispěla k tomu, aby byl někdo lepším člověkem. Když jsem ty věty jakš takš vstřebala, opět jsem přemýšlela sama nad sebou. Copak může člověk jako já, obyčejná učitelka, někoho natolik ovlivnit? Snad ano. Já to z těch řádků opravdu cítila. Upřímnost, naději a vděk.

Víte, díky technice spolu lidé tolik nemluví. Ale zase dokážou napsat to, co cítí a co si myslí mnohem snáz. Ono není vůbec snadné face to face říct, jak vám je a co máte na srdci.

Proto já vynálezům, které mi umožňují „říct“ a „slyšet“ pocity, děkuji. A neděkuji tady pouze těm, kteří mi věnují jen slova chvály a díků. Děkuji všem. Já se snažím, aby mě i ty méně příjemné věty posunuly. Posunuly daleko před ty, jimž ubližovat a slovy zraňovat dělá radost. Takoví lidé totiž zůstanou vždycky jen za mnou a víc než moje záda neuvidí. Můj úsměv je určen pouze těm, kteří jdou vedle mě.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?