Ze životanás všech

Pod rentgenem, ale já tam chodím ráda

Publikováno 10.04.2017 v 20:56 v kategorii Život ve škole, přečteno: 152x

Tento článek je tak trošku na objednávku a tak trochu nečekaný. Je zase jeden z těch mých „školních“. Tentokrát ale není o třídě, ve které velím já :-D. Jedná se o třídu SČ3.A, kteří si o to, abych o nich napsala, už v letošním školním roce řekli několikrát.

Výsledek obrázku pro radostJe to neskutečná banda. Sešlo se jich tam výjimečně hodně proti ostatním třídám a rovnou přiznávám, že kočírovat to, je někdy opravdu fuška. Ale přesto všechno ta, chodím ráda. Nejen proto, že tam učím předmět, který mě děsně moc baví, ale taky proto, že mě neskutečně moc baví oni. Jedním si s nimi můžete být jistí. A to tím, že si s nimi nemůžete být jisti nikdy a v ničem. Překvapují vás hodinu co hodinu.

Já za sebe ale musím říct, že mě nepřekvapují nepříjemně. Naopak!!! Jsou empatičtí, přemýšliví, ochotní a rentgenující. A proč to? Protože jim absolutně nic neujde.

Nové boty? Hned poznají, že už po chodbě klapete jinak než obvykle.

Nové kalhoty? Zaregistrují hned při prvním kroku do třídy. Ještě ani nezavřete dveře a už slyšíte: „Vy máte zase nový to či ono, že?“

Nové vlasy? „Vy jste obarvená, že? To jste včera ještě neměla.“

No… Prostě jim neujde vůbec nic.

Vyučovat u nich je zážitek. Dotazy na vás lítají ze všech stran a dost často vám jejich zájem až vyráží dech. Není to ten typ lidí, kteří si neumí udělat ze sebe srandu. Každý z nich má nějaké prvenství.

Nikča vás bedlivě poslouchá z první lavice a i když si myslíte, že nevnímá, ví o každém vašem slovu.

Katka každou hodinu zase obohatí o vlastní zkušenost nebo zážitek.

Lucka ráda témata prokládá příklady z praxe a rozbíjí vázy na učitelském stolku:-D. Když chce říct něco k věci, musíte počkat. Nemá ráda, když mluví a pak nestíhá zápis.

Katka vedle ní nejraději odvádí řeč od tématu a chtěla by probírat to, co se výuky často netýká :-D. Ale ne vždycky. Mnohdy vám vyrazí dech tím, jak dokáže s odvahou a bez okolků říct nahlas i to, co je nepříjemné a mohlo by bolet.

Sašu (Sabinu) je slyšet i na vzdálenost dvou pater a když ji potkáte, nikdy nemá na nohách přezůvky, ale jen ponožky. Přece si nebude ničit nohy v botách.

Monča je velmi přející a vnímává spolužačka, která klidně řekne, že když by spěchala, přejede vás, hlavně, aby nemusela brzdit. Všechno je to jen sranda. Kdo ji zná, ví, že je to přátelská duše.

Terka musí mít vždycky na lavici mobil. Nemusí na něj koukat, ale potřebuje vidět, že tam je. Jo pocit jistoty je prostě pocit jistoty.

O Báře často před Honzou ani nevíte, ale je tam. Když je potřeba, dá o sobě vědět. Ne, že ne.

Bany v poslední lavici je zase „dneska“ chytrá a i když to někdo bere jako vtip, tak ona opravdu je, jen to neukazuje tak často, jak by měla.

Honza se snaží zařadit do některé speciálně pedagogické disciplíny a i přesto, že je naprosto normální, tak chce vynikat. On vyniká. Je neskutečně empatický a pro práci v sociálních službách se narodil.

Danči v první lavici uprostřed nic neunikne a když to nejmíň čekáte, hodí do placu takovou perlu, že jdete do kole.

Terka vedle ní, která je z celé třídy snad největší, sedí hezky v první lavici, aby přes ní zbytečně moc neviděli. Jo a ještě rozbíjí cizí svícny, ale ona ví, že takových pracholapů není nikdy škoda. Že Terko? :-D

Monča je expert na opisování látky z tabule a všechno co řekne jako například, tak musí v sešitě mít :-D. Všechno musíte opakovat doslova a asi 300x, ale to vůbec nevadí. Hlavně, že všichni ví, o co jde.

Bára si zase často zápisky zkracuje,a le když ji zrovna na mysl vytane něco, co potřebuje Monice říct, udělá to. A že ji napomenete? „Já jsem jí to ale potřebovala říct.“

Janča se taky nezdá a je taková ta tichá voda, kdy si nejde pro vtip daleko. Když potřebujete, pomůže, ale žádný využívání. Zná svoji cenu.

Martina se nikdy nebojí přiznat, že se jí něco nepovedlo. Nebere to jako porážku. Je to zkušenost. Když to nešlo dnes, půjde to příště. Svět se nezhroutí.

Verča by nedokázala přežít hodinu, aniž by se nekroutila jako paragraf a nepraskaly jí všude klouby. Už jsme si na její praskací minipauzy zvykli. Hlavní je, že je v pohodě.

Vanessa udělala ze všech snad největší pokrok ve výuce. Moc toho nenamluví, ale to ani úplně nejde, když sedí vedle Verči :-D. Ona to občas dožene za ni.

Hanka s její fotografickou paměti zvyšuje třídě průměr klasifikace a Terka jí dělá zdatně sparinga. Na jednoho by toho bylo prostě moc.

Markétka se často vzadu mezi lavicemi ztrácí, ale ani tak nemůžete pochybovat, že by do třídy patřila. Naopak. Je díl skládačky, bez kterého by obrázek nebyl celý. Všechno poslouchá a vnímá a nepochybně všechno dřív, a nebo později pořádně zužitkuje.

Nikola bojovala nejen s výukou, ale častěji snad sama se sebou. Nakonec stejně zjistila, že spoléhat musí jen sama na sebe a lepší je se s věcmi vypořádat hned a bez průtahů.

Žaneta si svoji dobrosrdečností a trpělivostí dokáže naklonit na svoji stranu každého, koho nechá nahlédnout do svojí duše. Pracovat s ní je zážitek a když má někoho zabavit, nestačíte zírat nad její kreativitou.

Domča na vás z poslední lavice kouká obrovskýma očima, které jsou doslova oknem do její duše.

O někom jsem toho napsala víc a o někom míň. Všechny je zbožňuju. Bez kohokoli z nich by ta třída nebyla ONO. Já jenom doufám, že takoví i zůstanou. Bylo by mi po tom smutno.

PS: Jo a doufám, že už vám jsou moje outfity "na doma" fuk :-D.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?