Ze životanás všech

Pátek třináctého

Publikováno 14.11.2015 v 22:57 v kategorii Kam ten svět spěje?, přečteno: 138x

Obvykle zveřejňuji nový článek každé pondělí a směřuji ho pokud možno do soužití mužů a žen. Ale dnes, DEN POTÉ, nemohu jinak, než vtipkování z běžného života odložit a věnovat se tématu Ze života nás všech, které nepobaví, ale opravdu hodně bolí. I přesto, že jsem v Paříži nikdy nebyla a mohla bych říct, že mě se to netýká, jsem smutná. Hodně smutná!

Všeobecně je pátek třináctého dnem nešťastným. Černá kočka, nebo kalendář. Pokud lidé chtějí, může pro ně pomyslné štěstí nebo smutek značit i pouhé zvonění budíku. Bohužel ne tentokrát. Pro tisíce lidí byl tento páteční den opravdu tragickým. Kdo není slepý, hluchý nebo hloupý, byl jistě ochromen zprávami, které pohltily celý svět.

Informace, jak bylo jedno z nejkrásnějších míst na světe napadeno, jsou děsivé. Určitě se vám také hlavou prohání otázky jako: Proč se tak děje? Kdo má tento hrůzný čin na svědomí? A hlavně. Kam to vše spěje? Jak může někomu činit radost utrpení nevinných lidí? Je to vzkaz? Varování? Pro koho? A za co? Trpí jen nevinní a těch, kterým jsou tato gesta a jednání směrovaná, se to stejně nedotkne.

Ve škole nás vždycky učili, že příroda nám jednou vrátí to, čím ji podarujeme. Tohle nám ale nevrací příroda. Situaci, která nastala, a bohužel není jediná, mají na svědomí lidé. Lidé, kteří chodí po stejné zemi jako my.

Jednou jsem ve škole dostala otázku, jestli si myslím, že by mohla být válka. Bylo to několik roků po napadení New Yorku. Vše se pomalu uklidňovalo a otrlá povaha by mohla říct, že to bylo SKORO jako dřív. Moje odpověď byla okamžitá: „Válka už je. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme, co dokážeme a čeho všeho jsou lidé schopni. Vždyť svět je jedna velká nenávist a bolest.“ Ani jsem tehdy netušila, jak velkou pravdu říkám a že přijde doba, kdy se mi to všechno vybaví. Nebo si myslíte, že tyto útoky válka nejsou?

Denně řešíme tolik věcí. Tolik banálních a malicherných věcí a přitom bychom měli být šťastni a děkovat. Za co? Tak třeba za to, že jsme se mohli vrátit domů.

Modlím se, aby listopadový pátek třináctého nebyl bolestně významným a nezapomenutelným dnem jako jedenácté září.

Modlím se za ty, kteří útok pocítili na vlastní kůži a neměli tolik štěstí, že vše sledovali jen z televizních obrazovek a monitorů počítačů.

Modlím se za nás všechny.

Násilí plodí jen další násilí. Nestačí jen doufat a čekat. Musíme na zlepšení začít usilovně pracovat. Sama nedokážu nic. Ale pořád věřím. Věřím v to, že se může smýšlení a chování některých lidí změnit. Tak co kdybychom spojili síly a bojovali také? Místo pomsty ale bojujme za naději a lepší zítřky!!!

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?