Ze životanás všech

Kde nic není, ani křeč nebere

Publikováno 18.11.2016 v 21:41 v kategorii O autorce, přečteno: 135x

Chodíte rádi a často do restaurací a nebo do kaváren? Já tedy ano. Ne často, ale když mi to čas dovolí, ráda si zajdu na oběd či kávu. Zrovinka dnes jsme si spolu se sestřičkou daly obídek. Máme oblíbenou restauraci, kde opravdu skvěle vaří a jako bonus mám možnost vidět svoje bývalé žáky, kteří tam pracují, a prohodit s nimi pár slov.

Dnes jsme se ale s Lucií opravdu zasmály. Když jsme si objednaly a čekaly u kávy a džusu na jídlo, vešel do restaurace jeden štamgast. Nechodím tam nijak často, ale on asi ano, protože když tam náhodou zajdu, on tam je a já se nestačím divit. Teda… Myslím, že nejsem v tom divení jediná. Neřeším vzhled. Tepláky i za tisíce jsou pořád tepláky a o kšiltovce, která se ke stolu fakt nehodí, ani nemluvím. Jde o jeho styl jednání a komunikace. Do dveří vpluje jak velká voda a ještě se mi nestalo, aby neměl u ucha mobil. Mě osobně mobil nijak nepohoršuje, sama ho mám v ruce víc než často, ale on by ho ani nepotřeboval. Do telefonu totiž křičí tak moc, že naprosto všichni musí slyšet, co řeší. Kdyby to aspoň bylo něco důležitého, ale tohle je ten typ, kdy neuvěřitelným množstvím slov dokáže sdělit absolutní NIC. Ve chvíli, kdy potřetí řekl: „Oukej, to by bylo super. Dej mi to do mejlu a já si to v sobě proberu a dám vědět.“ jsem chtěla vstát a říct mu, aby se probral sám, že je tam asi 20 lidí, které jeho ASUS fakt nezajímá a přišli v klidu jíst. Na otázku: „Víš, co mám teď v hlavě?“, kterou někomu na druhé straně také řekl několikrát, jsem jen tak tiše odpověděla za něj, že to nemusí říkat, že to všichni víme už od chvíle, kdy prošel dveřmi a ani nezabučel, se Lucie málem smíchy udusila svými brusinkovými taštičkami.

Bohužel to nebyla jediná zkušenost s tímto rádoby „panem podnikatelem“ na faaaakt vysoké úrovni. Asi před půl rokem jsme tam byly s kolegyní Zdeňkou a probíhalo to vesměs stejně, jen s tím rozdílem, že neměl mobil, ale notebook, a nebyl jeden, ale sedělo jich tam 5. Koukali na americký fotbal a kdybych nevěděla, za koho hrají, myslela bych si, že tam obědvají minimálně trenéři mezinárodní reprezentace. Tak hlasitě rozebírali nějaký zápas a naprosto přesně věděli, jak to měli ti hráči hrát, že by zasloužili nějaké ocenění už jen proto, že se na to dokázali dívat. V nejmenším nepochybuju, že ONI by to teda zahráli mnooohem líp :-D. Není nad to, když někdo umí poradit :-D. Na jejich obranu zase musím říct, že americký fotbal je hra tvrdá a ty nárazy a rány se zákonitě někde projevit musí. Po půlhodinovém telefonátu, kdy jsme všichni na vlastní uši slyšeli, že právě teď převádí 20 000 korun na jejich účet, přišla jeho úplně nejvíc nóbl chvilka, která mě osobně úplně rozsekala. Když číšnice odnášela nádobí po polévce, kterou dojedl, sáhl jí zpět do talíře se slovy: „Tu žlicu mi tady nech! To mám na druhý.“ To jsme se na sebe se Zdeňkou jen podívaly, řekly „Zaplatíme!“ a šly se smát ven. Vidlička a nůž by asi už byly moc.

Co na to říct? Sociální inteligence nula. Každý má nějaké limity a tady bohužel víc, než kdy jindy opravdu platí, že kde nic není, ani křeč nebere.


Rada na závěr? Zkusme být ohleduplnější. Mohlo by se nám to jednou hodit.  

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?