Kafe s modrým slonem, aneb povolený doping holek z VK5

Co o nich jako o celé třídě říct? Jsou to úžasné, samostatné, zodpovědné holky, které se s nikým nemažou :-D. A to doslova. Občas mají potíž s tím, aby se dopočítaly, ale stejně nakonec zjistíme, že od jednoho členu k vedlejšímu uděláme jeden krok a ne tři :-D. Že?

Verča… Její typická hláška: „Ticho! Já to neumím.“ Ve třídě byste mnohdy ani nezaregistrovali, že tam sedí, a přesto je nepřehlédnutelná. Matematická nematurantka, která všechno spočítá na první dobrou a ještě u toho stihne zavzpomínat na němčinu :-D.

Monča a její odpověď na moji „každohodinovou“ vítací větu Dobrý den: „Aby byl. Aby byl.“ A v zápětí zkouška, jestli se něco náhodou nezměnilo: „Nebudeme dneska nic dělat, že ne?“ Blonďatý anděl s tisícem čertů v očích, na kterého si musíte vzpomenout u každé kávy „U Mňaučičky.“ Za poslední rok dokázala, že matika je dřina, ale když se chce, dá se naučit.

Simča… „Já jsem to určitě zase pomotala. Můžu si to kdyžtak opravit?“ Tohle jsou slova, se kterými odevzdává každou písemku, aniž by znala svoji známku :-D. Ale já ji chápu. Ono zvládat téměř dennodenní nátlak Charlese a ještě do toho počítat matiku není žádná sranda :-D.

Anička… Nezkazí žádnou srandu a s úsměvem na rtech jde za svým. I přesto, že občas není happy day, tak se nenechá odradit. A její omlouvání neomlouvání mi fakt bude chybět... „Promiň, Aničko, ale tohle jsem musela.“ (A opravdu je tohle poslední Promiň :-P).

Hanka… Jediný člověk, který ještě v této šílené elektronické době, posílá pohledy :-D. A co říká nejčastěji? „Já už se teda nenervuju. Proč taky? Nejde o život!“ :-D. A je to pravda. V životě jsou podstatnější věci, než je maturita. Na tu máte několik šancí, ale jsou chvíle v životě, kdy máte tu šanci jen jednu.

Markéta. Věčně zkroucená na židličce jak paragraf. V hodině téměř nepromluví, ale když už náhodou, je to pecka. A to rozhodně ne ve zlém :-D. A co jsem od ní slyšela za ty dva roky nejčastěji? „Mně se raději neptejte!“ :-D

Máme z hodin i mimo ně spoustu zážitků. Občas tekly veselé i smutné slzy, ale myslím, že všechny byly nezapomenutelné. Těch veselých bylo naštěstí snad mnohem víc. Troufnu si říct, že jsme si vzájemně „sedly“. Za mě tedy ano. Do hodin s nimi jsem šla vždycky s úsměvem a s pocitem, že to nebude žádná dřina. Nemusíte nikoho napomínat, aby počítal. Nikomu nemusíte půjčovat pomůcky, protože si nosí vždy svoje. Když zavtipkujete, vždycky se chytí. Mohly by si teda dělat trošku míň srandy z toho, když se minu s Charlesem, ale to je to poslední, co by nám kazilo náladu :-D. Prostě s nimi byla a je sranda. Až teprve nedávno jsem ale zjistila, kde je pravděpodobně zakopán pes. Holky totiž ví, že s úsměvem jde všechno líp, a když na to nalijete kafe s modrým slonem, je to tutovka :-D.