Ze životanás všech

Jak jsem se stala učitelkou

Publikováno 29.02.2016 v 07:49 v kategorii O autorce, přečteno: 234x

Cože? Učitelka? To ses vždycky toužila nervovat s nevychovanými dětmi (slušně řečeno)? Učit? Ani za milion! Na to bych teda nervy neměl… To jsou reakce, se kterými se my, učitelé, setkáváme pořád. Málokdo se však zamyslí nad tím, že nás to třeba baví. Samozřejmě jsou i v této branži jedinci, jenž své zaměstnání neberou jako poslání, ale jako nutné zlo. To už tak bývá, s tím nikdo nic nenadělá. Všude je holt něco.

Proč se ale ze mě stala učitelka? Možná proto, že jsem ještě půl roku před maturitou nevěděla, co bych chtěla dělat. Možná proto, že jsem vždycky ráda čmárala červenou tužkou po papíře, známkovala a hrála si na „paní učitelku“. Možná proto, že maminka to ví vždycky líp a říkala, že tohle je super job, který má spooooouuuuuustu výhod. Chtěla jsem jí udělat radost.

U nás doma to probíhalo stejně jako v jiných rodinách, kde se zrovna nachází nesnesitelný pubertální adept na ránu. S blížící se maturitou se stále častěji přetřásala obava Kam s nezdárným dítětem? S maturitou nic nemáte. Zaměření žádné a nic si nenalhávejme, gympl nás naučí se maximálně učit. A i to jen u některých méně odolných jedinců (jsou však držáci, které se zlomit k učení nepodaří ani párem volů :-D). Víc nic. To nás do života dvakrát nevybaví. Je jasné, že s gymnáziem se tak nějak automaticky počítá, že vysoká je samozřejmost. Pro rodiče. Nikoli pro studující. S „maturou“ na krku je dalších několik let ve škole spíš noční můra, než splněný sen :-D.

Já ale naštěstí studovat docela chtěla. Vždycky jsem šla ve stopách své sestry. Základka, gympl, vysoká… Obě jsme učitelky, ale každá jsme „hozená“ jiným směrem. Já matika, sestra němčina. No… A protože mi mamka vždycky říkala, že jako učitelka budu mít spoustu volného času, všechny víkendy doma, prázdnin skoro víc než pracovních dní, nebudu muset vstávat, jelikož se všude učí od osmi, končit budu nejdéle ve dvě, šla jsem do toho. A když už jsem se rozhodla pro vysokou, navíc pajdák, přišlo další dilema. Který obor vybrat. Matematika mě bavila, dalo by se říct, že mi šla dobře, tak jsem zvolila svět čísel.

Dneska se argumentům mámy směju. Vstávám denně v 5, nekončím dřív, než ve 3, volno trávím doučováním, některé prázdninové dny jsem ve škole (učit neznamená jenom učit) a víkendy a odpoledne sedím u počítače a chystám se na další dny výuky. A věřte nevěřte, přesto všechno mě ta práce baví. Neučím, protože musím. Učím proto, že to mám ráda. Je to únavné, vysilující, ale na druhou stranu hrozně dobíjející a obohacující (duševně :-D). Nehrozí mi stereotyp. Potkávám stále nové lidi, učím se pořád nové věci, řeším nové situace a vidím nové úsměvy. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného. A když mi náhodou někdy myšlenka uteče, tak ti, které vidívám ve školních lavicích, mě vrátí zpět.

Učitelská praxe má také tu výhodu, že ač to veřejnost nevidí, hodně se i nasmějeme. Já tedy ano. Jsou třídy, kdy máte chuť se smát už ve dveřích. Pobaví vás pozdravem, vtipem, otázkou, tím, jak se k sobě chovají. Doufám, že alespoň někdy se podaří i mně své žáky jenom krutopřísně neštvát.

Vždycky jsem toužila být učitelka, která nebude ten typicky odstrašující případ, kdy jen pouhé setkání s někým bude způsobovat žaludeční neurózu. Jsem také jenom člověk. Snažím se dělat práci, jenž mě baví a která by mohla být někomu prospěšná.

Možná to bude znít jako klišé, ale já to zbožňuju. Takže jestli někdy opravdu dělám chyby, tak věřte, že se taky učím a snažím se je eliminovat.

A proč zrovna dneska tohle téma? Protože začínají jarní prázdniny a já se chystám do práce :-D :-D :-D. 

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?