Ze životanás všech

Hop a nebo trop

Publikováno 13.06.2016 v 18:24 v kategorii O autorce, přečteno: 137x

Včera jsem si tak odpoledne žehlila prádlo a přemýšlela nad tím, co mě čeká další týden v práci. V podstatě to byla úplně obyčejná, běžná neděle. Jak se ale naprosto normální den proměnil v neskutečně nenormální vám prostě musím napsat.

Moji maturanti už jsou přes týden pryč. Samozřejmě je mi po nich smutno. Když jsem o nich psala v článku ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI, jednu věc jsem tam nenapsala a dneska už vidím, že jsem opomněla něco strašně moc důležitého. Nezmínila jsem, jak jsou nápadití, originální, neuvěřitelně akční a jak moc mě odzbrojují a dostávají na kolena. Pořád. I když už ve škole nejsou, pořád mi dopřávají bezesné noci:-D.

Když mi pomalu moje dětičky odcházely ze školy, dojímaly mě, kde to jen šlo. Loučení začalo uplakaným projevem na stužkovacím plese v listopadu. Slova, jenž mi věnovali před nabytým sálem, mě úplně odzbrojila. Brečela jsem jako malá, nemohla jsem si pomoct. Pokračovalo to neuvěřitelnou kyticí růží. Samozřejmě si to nemohli naplánovat líp než na přestávku, kdy snad polovina školy zrovna chodila kolem vrátnice, kde stála dojatá Kamarádová a přijímala od kurýra přes 30 rudých růží se slzami v očích. Další nezapomenutelný dárek přišel v ten den odpoledne, kdy jsem zase pro změnu v baru plném mladých lidí rozbalovala překvapení, ve kterém se skrývala knížka o NICH :-D. Stránky plné fotografií, charakteristik a všemožného povídání, které mi vždy připomene, jak byli úžasní a jak mi chybí.

Ale zpět k nedělnímu odpoledni. Zazvonil zvonek a já jsem se v domácích šatech a teplých fuseklích (doma je mi pořád zima) jala jít otevřít. U zvonku stála Amy a Domča. V ruce obálku, na rtech potutelný a snad i trochu škodolibý úsměv, v očích otazník. Že se chtěla Aneta stavit, jsem věděla. Psala pár dní předem. Kdybych ale tušila, že mě přišly obě dorazit, asi bych se snad nechala zapřít :-D.

Jejich návštěva ale nebyla jen tak. Se slovy: „ Paní učitelko, my jsme vám za nás všechny přišly poděkovat a přinesly jsme vám dárek. Pokud to nebudete chtít, dostanete něco jiného, pokud ano, dotáhneme to do konce. Ale protože jste nám zaplatila maturitní večírek a já si dělala s tím placením srandu, prostě vám to chceme oplatit.“ Ani mě nenechala Amy nadechnout. Když jsme seděly o minutu později na terase, třásla se mi ruka s obálkou jako při zimnici a děsila jsem se jí otevřít. Jako bych tušila, že tam nebude jen tak něco. Přísahám, že kdybych neseděla, porazilo by mě. Dárek, který by mě osobně nikdy nenapadl si koupit. V obálce se skrýval poukaz na tandemový seskok.

Ani jsem se nemohla nadechnout. První myšlenka byla, že mi mamka řekne: „No to určitě, na to zapomeň! Nepůjdeš, že ne?“ Až teprve potom mi to začalo docházet. Já, která se bojí výšek, mám skočit? Strach se začal mísit s radostí, touhou zkusit překonat samu sebe, těšením se na něco nového a hlavně chutí nezklamat ty, co se mi to rozhodli darovat.

No a teď je to na mně. Takže jsem se rozhodla o tom zbytečně moc nepřemýšlet a ten krok udělat. Teda udělat krok. Spíš pověsit se na pána, který ten krok udělá se mnou a za mě. Doufám, že to bude zážitek, na který budu do konce života vzpomínat a ode dneška se začínám modlit, aby byl dopad co nejmírnější, padák se otevřel a abych udržela žaludek tam, kde má být. Bojím se už teď a to, že mě chtějí jet všichni podpořit a na můj seskok se přijet podívat, mě nikterak neuklidňuje. Já bych na pevné zemi s pivkem v ruce fandila taky :-D.

PS: Jo a moc, moc děkuju. Nejen mým dětem, které mi daly dárek snad za odměnu a ne za trest :-D, ale také svým dvěma kolegyním Marcele a Petře, které jim to odsouhlasily a vehementně je v nápadu podporovaly. Jako by nestačila bonboniéra nebo třeba nějaká kabelečka, když už mi chtěly něco dát :-D.

Holky? Vrátím vám to :-P.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?