Bořiči pravidel

Nepřekvapuje mě, že jsou tací, kteří tyto zvyklosti plní. V pořádku. Pokud to tak cítí a naplňuje je to, je to dobře. Ale proč musí člověk, který oslavil 25. narozeniny, ze všech stran poslouchat otázky typu: „A kdy bude svatba? Proč ještě nemáš dítě? Na co čekáš?“ A tak dále, a tak dále? Na všechny otázky se hodí jedna odpověď, ale mohla by znít drze, proto si tam každý doplňte to, co vás napadne.

Já osobně si myslím, že jsou věci, o kterých si člověk musí rozhodovat sám. Ano, můžeme si nechat poradit, pokud vůbec radu chceme. Ale proč se nechat tlačit tam, kam naše cesta zrovna v tuto chvíli nemíří?

Dnešní společnost je v určitých ohledech velmi netolerantní a svázaná. Chceme být světoví – moderní - a přitom odsoudíme každého, kdo vybočí z řady.

David, momentálně žije v Praze, nedávno zjistil, že je poslední ze třídy (ze školy), kdo ještě nemá dům, ženu, dítě a strom. No a? To přece neznamená, že je míň důležitý než ostatní. Mít rodinu je nepochybně krásné. Většina ji chce mít, být tu pro někoho. Ale nebylo by mnohem krásnější, kdyby všichni v té rodině byli šťastní? Nedělejme něco, co by mohlo mít spíš katastrofální následky, než užitek.

Kamarádka Petra, která je mi věkem, povahou i povoláním velmi blízká, řeší v podstatě stejné životní dilema. Je hanba, že vzdělání a kariéra je pro některé z nás také důležitá? Nejsem žádná feministka nebo kariéristka. To, že ráda tvrdě pracuji, přece neznamená, že práce je nade všechno. Ale je opravdu tak špatné, aby se z některých dam stávaly silné a neporazitelné ženy, které jen chtějí cítit uznání a pocit uspokojení z dobře odvedené práce?

Všichni máme svoje sny, touhy a cíle. Jdeme si za nimi a snažíme se je plnit. Nechci si jednou v houpacím křesle u okna v domově pro seniory říkat, že jsem mohla TO či ONO. Chci si říkat, že jsem udělala nebo zkusila TO či ONO. Neodsuzujme se, prosím! Každý z nás chce jistě život prožít, ne přežít!!!